Víc štěstí než rozumu – Hawaii

Doteď tomu nerozumím…JÁ JSEM BYLA NA HAWAII! Zase jsem totiž jednou mluvila více, než myslela a ono se to vyplatilo.

Tady jsem psala o výletu do Keystonu s Laureninou rodinou a od té doby jsem je občas navštěvovala hrát karty a nebo se najíst :D. Oni mě a moje příběhy asi poslouchali víc, než jsem si myslela, protože já si třeba ani nepamatuji, že jsem se s nimi bavila o místech, kam se chci v životě podívat. Zazněla i Hawaii.

Když se mě jednou nad nudlema zeptali, jestli s nimi o jarních prázdninách nechci letět na Hawaii, měla jsem co dělat abych je všechny nevyprskla a neprohlásila moje klasické „whaaat?!?“ ( Kterému se tu už všichni smějí a parodují můj přízvuk..) Hrozně jsem nerozuměla, proč mě s sebou chtějí vzít na rodinnou dovču a jak je možný, že mám takovouhle příležitost. Řekla jsem jim, že moc děkuji, ale že jet asi nebudu moci, protože letenky na Hawaii nejsou zrovna levná záležitost. Ale tajně jsem doufala, že to naši dovolí..

A oni dovolili, ještě ten večer když jsem jim o půlnoci skypovala. Nechápala jsem. Já mám prostě ty nejlepší rodiče a začínám mít strach, že jim to nikdy nebudu moct vrátit. Vlastně se taky bojím toho, že až se vrátím, tak budu zas ta nepříjemná Líza, co je jí za těžko vyklidit i myčku. A proto je prosím, aby mi to v takovejhle situacích hezky vpálili do nosu a připomněli, co dělají oni pro mě.

No a já si žila dál svojí americkou rutinu. Stále jsem nevěřila, že o jarňákách poletím na ten nejzelenější ostrov Havaje – Kauai. S Lauren jsem střídavě nechápaly a vyšilovaly, jak rychle se to blíží.

V pátek 1. dubna jsem se večer nakufrovala k Fineganům domů, protože naše letadlo letělo v 6 ráno další den. Vstávačka ve 3 a hurá, jelo se na letiště!!

Tam jsem si opět připomněla, jak silný je můj strach z toho, že ztratím pas. 😀 Passport paranoia. 😀 Potom, co mě již klasicky v security překontrolovali víckrát, než ostatní, jsme seděli v prvním letadle do Los Angeles. A já vyhrála okýnko!!

Denver za svítání

Rocky Mountains

Letadlo z letadla

LA

No a z LA rovnou do Lihue.  Kdo opět vyhrál okýnko? Šťastlivka Eliška 🙂

Na ostrov jsem ale neviděla, ten byl na druhé straně

Po přistání a vyzvednutí našeho minivanu jsme se vidali rovnou na jídlo! Docela dost mě překvapilo, že jsme na 6-ti hodinovém letu dostali jen sušenku a tak mě nudle z místního bistra opravdu potěšily.

Všichni zničení po letu a to nás ještě čekal nákup jídla

Kauai  má rozlohu méně než 1500km², ale jelikož silnice je jen po obvodu a dokonce ani ne po celém, cesta z bodu A do bodu B trvá déle, než se zdá. Náš původní plán byl jet do apartmánu, vyložit kufry, naskočit zpátky do auta a jet nakoupit jídlo. Nakonec jsme ale měli to štěstí, že nám v půjčovně půjčili větší auto a tak jsme to mohli sfouknout celé naráz a ušetřili jsme tak 3 hodiny v autě. Ty tři hodiny jsme se pak cachtali v bazénu u apartmánu a kolem 7 večer jsme se vydali do Hanalei na večeři. Vyčerpaní jsme po dlouhém dni usnuli kolem 9. Nutno dodat v 9 havajského času, protože tou dobou bylo v Colorado už 1 hodina ráno.

Lauren

Vodopádek u bazénu 🙂

Výhled z apartmánu

Moje oblíbené sushi k večeři

 

Den Druhý:

Časový posun udělal své a tak jsme byli všichni vzhůru už okolo 6. K snídani jsme si udělali palačinky se slaninou. Může den začít lépe?

Zabalili jsme si obědy, klasicky po americku naložili pojízdnou mini ledničku ledem, drinkama a jídlem a vydali jsme se na Hanalei Bay. Nádherná dlouhá pláž v zálivu, plná surfařů (věkové rozmezí surfujících hawaiianů je dle mého vypozorování 0-100 let 😀 ) je vhodná snad úplně pro všechny a všechno. My jsme první půlku dne strávili skákáním z mola a potápěním a druhou půlku sjížděním vln na buggy boardech, které jsme našli v garíži. Z těho 7 hodin na pláži jsem si odnesla 2 věci: Spáleniny a vyrážku na břiše :D. Ale bylo to super!!

Hanalei Bay

Jaclyn stavitel

Rozhodně teď už vím, že na Hawaii se musím mazat i já a to víckrát než 2x denně :D.

Na večeři jsme byli v restauraci BarAcuda v Hanalei. To nejlepší tapas na světe! Nutno dodat, že Ki (mamka Lauren) má moc ráda jídlo. Opravdu moc ráda :D. Všechny restaurace si našla už předem na internetu a pak jsme je už jen objížděli. Já si ale nestěžovala (možná jen jednou, když už jsem po 20 slyšela jak byla BarAcuda dobrá :D), protože dobré jídlo to je moje.

Ten večer jsem trochu zapomněla fotit. Ale tenhle západ slunce to vynahradí, ne? 🙂

 

Den Třetí:

Budíček okolo 7, super snídaně a déšť. Za celý náš pobyt nám párkrát sprchlo, ale zrovna tenhle den nám to nevadilo. Nikdo jsme totiž s těma spáleninama nechtěl jít zase na pláž! 😀 Místo toho jsme dojeli k jedné pláži a odtamtud na krátký výlet. Hrozně se nám to líbílo, ale nebyli jsme na nějaký velký výletování vybavení a tak jsme se rozhodli, že se sem ještě vypravíme a dojdeme až ke slibovaným vodopádům. Ten den jsme si to tak alespoň okoukli a já něco málo nafotila.

Vstup na trail

A první krásný výhled

Nakonec ani nepršelo, jen dusno bylo pořádně

Skoro jako v džungli

Ještěrky a kohouti jsou na Kauai úplně všude

🙂

Divoká Orchidea

Tyto poslední dvě fotky bych nazvala „Jak jsme se snažily dostat ze stromu kiwi, které nebylo kiwi.“ U tohohle stromu jsme byli asi 30 minut a různými, velice promyšlenými metodami (jako je napřípad vrhání zmrzlé flašky z vodou na větev ) , jsme se snažili dostat to kiwi ze stromu :D. Nedostali… a jak jsme se později dozvěděli, ono to kiwi ani nebylo. 😀

Odpoledne jsme pak chvilku šnorchlovali na Haena Beach a tam jsme taky našli želvu! Plavala si tam osamělá, mezi všemi těmi rybami. Já jsem nikdy v životě nešnorchlovala někde, kde by byly vidět ryby.. V Chorvatsku toho pod vodou holt moc není :D. Bylo super, že jsme měli štěstí a hned na první šnorchlovací pokus viděli želvu a hrozně moc krásných ryb.

Na cestě zpět jsme se ještě zastavili u dvou jeskyň a dali jsme si strašně, ale fakt strašně moc dobrý smoothie.  Lauren nějaký mix, Jaclyn mango, Ki ananas/kokos, Steve stejný mix jako Lauren a já kokos s banánem. ještě teď na něj mám chuť!

První jeskyně je zalitá vodou

Žabička 😀

Pavouček 😀

Smoothie stánek

Druhá jeskyně

Večer jsme si pak chtěli udělat steaky na grillu. Všechno bylo připraveno skvěle, akorát jsme si nevšimli, že grilly jsou mimo provoz :D. No, i v troubě to bylo dobré.

 

Den čtvrtý:

Serfování. Hrozně jsem to chtěla zkusit a kde jinde, než na Hawaii?! Jejich národní sport a vlastně i životní styl. Vždyť na Kauai žije i Bethany Hamilton! No a tak se mi i tenhle sen splnil a ráno jsme vyrazili „serfovat“.

Dostali jsme ty úplně největší monstrózní surfy a instruktora totálně „v chillu“

Makai, náš instruktor, byl fakt ten největší pohodář na celé Hawaii. Možná větší než by se hodilo, ale alespoň jsme se hrozně nasmáli a vlastně se mu smějeme pořád :D. Já v parodování nejsem moc dobrá, ale Steve ho umí uplně přesně a tak se to do konce našeho pobytu hláškami stylu „The best surfer is the one who has the most fun.“ (tím nejpomalejším hlasem na světě) jen hemžilo.

Po přípravě jsme vyrazili do vody a jako naschvál přestaly být vlny..

Jak už jsem psala, vln moc nebylo. Díky naším monstrózním surfům jsme se ale nakonec i my na minivlnách sjeli.

A tak jsme pádlovali..

…a zkoušeli to..

..a padali..

..a zase padali..

..a mě to hrozně moc bavilo. To, že pak začalo i pršet nikomu nevadilo a naopak se oceán i trochu rozvlnil. Surfování jsem rozhodně nezkusila naposledy, hrozně moc se to chci naučit!

Ten den jsme pak večer šli do restaurace Postcards a již tradičně, jídlo to bylo výborné!

 

Pokračování příště! 🙂

Random I.

Promazávání fotek je moje hodně slabá stránka, protože se vždycky nemohu rozhonout, které z těch 5 identických fotek vymažu a které si nechám. Nakonec to stejně pokaždé skončí u toho, že místo promazávání si je akorát prohlížím a vzpomínám. Aby z té mé několika hodinové prokrastinace něco bylo a já tak měla výmluvu sama pro sebe, vytvořila jsem tento podivný „článek“. Takovej fotoromán  fotopříběh.

Je mi totiž hrozně moc líto, že moje lenost zapříčinila to, že jsem o spoustě zážitcích a místech nenapsala, i když by si to opravdu zasloužili.. No, tak alespoň něco málo z toho si dneska můžete prohlédnout a já třeba příště přidám další.

Je libo milkshake se šlehačkou a takovou tou příšerně sladkou třešničkou na vrchu?  Tak přesně takovéhle mňamky měli v téhle já-nevím-jak-jinak-to-nazvat restauraci. Retro jako z Pomády, Steamboat Springs.

 

Z leva: Švýcarsko, Česko, Nizozemsko. Jedna z věcí, za co jsem nesmírně ráda je, že jsem tu poznala nejen super americký kamarády, ale taky pár těch spřízněných duší z Evropy. Eliane a Manon jsou super holky a tak se čas od času sejdeme u někoho doma na víkend a připomeneme si tu evropskou kultůru. Tyhle fotky vznikly chvilku před Vánocema, když byly holky u mě doma a Amy (kamarádka Tonyi) nás vzala na výlet. No, spíš teda na takovej nákupovej pochod zakonečenej bruslením. Bylo to fajn, bude to fajn a fakt se těším do Amsterdamu a Švýcarskýh hor. 🙂

 

Moje nejoblíbenější fotky Tonyi a Evana. Všichni vypadají tak klidně, že se mi až nechce věřit, že to jsou opravdu oni :D. Hlavně psíky už jsem takhle nehybepaktivní  neviděla nějakej ten pátek.. Klidné podzimní večery u ohýnku mají prostě své kouzlo a opékané marshmallows na zalepení pusy a později i střev  k tomu tak nějak patří.

 

No filter needed. Tohle teda alespoň  platí pro každý západ slunce v Coloradu. Já vím, že tyhle fotky jsou vlastně uplně totožné, když mě se prostě hrozně líbí, jak se za těch pár sekund/minut změnila kompletně barva celého nebe.

 

Co na tom, že náš fotbalový tým je nejhorší snad v celém Coloradu? Sranda to byla vždycky, ať už jsme prohrávali 50 – 0 a nebo jen třeba 23 – 7. Tuhle „pink game“ jsem si užila asi nejvíc ze všech.

Jen tak pro zajímavost, aby bylo jasné jak moc špatnej ten náš školní tým je – letos jsme vyhráli nulakrát. Loni jednou a prej to byl neuvěřitelnej zážitek. 😀 Go Mustangs!

 

Ze svejch narozek jsem moc nadšená nebyla.. Přišlo mi depresivní, jak moc jsem stará a hlavně… kdo by chtěl slavit 18tiny někde, kde se nemůže opít? 😀 Už jen z toho důvodu jsem se tu na ty své narozky fakt moc netěšila a o to víc se mi to nakonec líbilo. Poprvé v životě jsem totiž dostala BALÓNKY a narozeninovou korunku. To prostě chceš :D. Ty balónky jsem pak měla ještě 3 měsíce v pokojíčku, dokud mě je Tonya nedonutila polovyfouklé vyhodit.

Poznatek: Alkohol k super 18tinám nepotřebujete a balónek s nápisem ANOTHER YEAR OF FABULOUS k životu prostě nutně potřebuje každej. No, každej možná ne, ale já jo.

 

Mám to tu ráda, fakt že jo. Rocky Mountains♥.

 

Pro dnešek to ukončuji touhle botanickou zahradou plnou motýlů. S Evanem to ten den byla sranda a dokonce jsem ho ani po tu dobu, co se mnou byl sám, nerozbrečela 😀 .

 

 

 

SuperBowl ve Steamboatu

Asi tak třikrát jsme výlet do lyžařského resortu Steamboat naplnánovali, ale vždycky z toho nějak sešlo. Jednou kvůli plavání, pak zase kvůli něčemu jinému. Už jsem si vážně myslela, že se tam nikdy nedostanu, když v tom mi Tonya poslala do školy smsku, že příští týden prostě jedem a to dokonce mimo školu. (JUHŮŮŮŮŮ!)

Vyrazili jsme v neděli v 5:30 ráno. ( V 6 už je pozdě, to pak můžete být zaseknutí na silnici třeba o 2 hodiny dýl, ozkoušeno!) Ty cesty jsou dlouhý vždycky, ale díky tomu, že většinou jedeme do hor, je alespoň na co koukat. Výhledy jsou tu totiž neuvěřitelný. Po 3-4 hodinách jsme dojeli do Steamboat Springs a zkusili, jestli nás neubytují dříve. Recepční z Chorvatska nám nakonec vyhověla a tak jsme se mohli nastěhovat do našeho skromného provizorního bydlení rovnou.

Tonye nebylo úplně nejlépe, ale nakonec se po krátké rodinné scénce taky rozhodla jít lyžovat. ( Krizovky jsou všude :D.) Všichni jsme tedy vyrazili k zastávce skibusu. Ten nás dovezl k nejdelší lanovce na takzvané „Gondola Square“ a já po první vteřině opustila mojí crazy rodinku a vydala ze nahoru na horu sama. Po 18 letech co patřím ke kmenu Závěrků mám prostě problém s pocitem plejtvání času, když na někoho na sjezdovce musím čekat, nebo když jsem nedejbože na horách a nemůžu lyžovat. To mi stačilo o Thanksgiving. A taky jsem už vážně chtěla vidět ten výhled a tak všechno.

Zase tady k tomu přidám takovou „filozofickou vsuvku“. Naučila jsem se tu být sama a přitom si věci užít. Mít vzpomínku jen sám se sebou (popř. se všema co mě sledují na instagramu či snapchatu :D) a necejtit se jako největší odpadlík světa. I když mám ráda být s lidmi a sdílet tak ten okamžik s někým, být sám je taky někdy fajn.

Když už mluvím o tom snapchatu.. 😀

Byla jsem opravdu hrozně překvapená, co mě po vystoupení z lanovky čekalo za výhled. Na jedné straně jen samé hory, – na ty už jsem si tu zvykla…Ale při pohledu zpátky do Steamboat Springs jsem viděla jen rovinu. Pláň mezi horami. Bylo to takové zvláštní, ale moc se mi to tam líbilo.

Ten den na sobě měli Broncos oblečení všichni..

Selfíček mám opravdu dost. Všude, vždycky, se vším. Úchylka.

Po pár hodinách lyžování (okolo 2:30) jsem se scukla s mojí rodinkou a jeli zpátky na apartmán. Proč tak brzo? Protože SUPERBOWL!!! ( Pro ty, co do amerického fotbalu nevidí stejně tak, jako jsem já neviděla před rokem dodávám, že SuperBowl je finále NFL – Americké fotbalové ligy. Největší sportovní událost v Americe.)

Už jen to že Denver Broncos byli ve finále byl hrozný BOOM. Obchody se ze dne na den zaplnily oranžovo-modrou, ve škole byl vyhlášený Broncos week a na orange friday (dva dny před finálem) celé Colorado zářilo jako pomeranč. Bylo to hrozně hustý, ale tajně jsem doufala, že prohrajou a já tak vyhraju 5 babek. NIKDY SE NEVSÁZEJTE! 

Oranžovo všude 🙂

Převlíkli jsme se a vyrazili do Steamboatu najít místo, kde by jsme se na SuperBowl mohli podívat. Po chvilce jsme našli tenhle sport bar/hospodu/restauraci.. Nedokážu to přesně zařadit, ale televizí tam bylo dost. 🙂 Opět všude oranžovo, jen jeden stůl okupovali fanoušci Panthers. Snažili se, ale moc se jim prosadit nešlo. Bylo fakt hrozně hustý, jak všichni fandili, jen se mi bohužel nepovedlo natočit žádnou z reakcí v průběhu hry. Pokaždé když jsem začala natáčet, tak se všichni uklidnili 😀 . Atmosféra by si asi dala přirovnat k Čechům, když se hraje MS v hokeji.

Chtěla jsem sem vložit alespoň záběr znuděného Evana a atmosféry, ale nějak mi to nejde..

Ještě poloprázdno.

Vstup

No co vám budu vyprávět, prostě jsme ty Panthery rozdrtili! 🙂 I když jsem prohrála pět dolarů, tak toho nelituju. SuperBowl se totiž v zemi, ve které jste, nevyhrává každý rok. Naposledy to bylo v roce 1998, tak si asi dokážete představit, jak moc velká paráda to byla… A stále je. 🙂

Po dlouhém dni jsem na tom svém gaučíku usnula ani nevím jak a druhé ráno jsem se vypravila sama na sjezdovky prvním ski busem. V kabince jsem potkala pána co lyžuje 6 -7 dní v týdnu a přetahuje se na nějaké mobilní aplikaci s nějakým Australanem o první místo v počtu nastoupených kilometrů :D. Bylo mu asi tak 60 a když jsme se potkali o pár minut později potkali na jiné lanovce po druhé, snažil se mě přemluvit do veganství. Dokonce mám i vizitku s nějakou stránkou o veganech, ale …. má láska ke grillování a hamburgerům je silnější, než kterákoli jiná, a tak jsem i nadále hrdý poživatel masa všeho druhu. Snad příště.

Tepla mi ale moc po ránu nebylo.

Přesně tohle mě na tom lyžování sama hrozně baví. Potkáte lidi, něco nového se dozvíte a jako bonus nemusíte čekat fronty, protože jeden človíček se vždycky někam namáčke. Za ty tři dny jsem tak poznala třeba 4 opilé mladíky snažíc se mě přemluvit, ať se přestěhuju do Indiany a začnu lovit kachny, seniorku, co přes zimu lyžuje a léta tráví u moře v Californii a dva klučiny, co mají tatínka pilota a tak si lítají na hory soukromým letadlem.

Moje oblíbené místo.

Kolem 11 jsem se opět scukla s Colinem, Tonyou a Evanem. Strávila jsem s nimi jen pár minut, protože jsem se rozhodla připojit k průvodci po Steamboatu. Náhodou jsem na ně narazila a tak jsem si řekla, proč ne, že to tu moc neznám a třeba mi ukážou nějaký nový sjezdovky.

Jestli je Steamboat pro něco slavný, tak jsou to právě takové ty freestyly v lese. Jsou tu dokonce i pojmenovaný.  Po hodince a půl jsem tedy znala Steamboat o 100% lépe. Dozvěděla jsem se, kde je to nejlepší ráno a kde zase večer, kde jsou ty nejlepší free ridy a taky, kde mají to nejlepší jídlo. Na to, že moje průvodkyně byla asi tak 50 let stará, stromečky dávala vážně slušně a k tomu i dobře skákala :D. Trošku jsem se styděla.

Po celém dni jsme pak večer zašli do Old Town Hot Springs, což jsou bazénky a vířivky ohřívané ze země ( jestli jsem to dobře pochopila.) Bylo to hrozně příjemný, protože jsem z toho celodenního lyžování byla kapku rozlámaná.

Poslední den, úterý, jsem opět vyrazila dříve než všichni ostatní a stálo to zase za to. Nejen, že jsem potkala svého kámoše vegana, ale na sjezdovkách nikde nikdo a hlavně bylo úplně modro. Prostě nádhera, azuro. Lyžovala jsem dokud jsem omylem nepotkala zbytek rodinky. Chtěla jsem s nimi zůstat alespoň na jednu jízdu, ale nakonec se mi to moc nevyplatilo. Tonya s Colinem se „náhodou ztratili“ a já jsem tak zůstala s plužícím Evanem sama. Pak ještě začal brečet, protože jsem se ho snažila donutit zatáčet. 😀 Jsem vážně špatná ségra… Když už jsem se spojila přes smsku s Tonyou, kde se zase sejdeme, „omylem“ to přejeli. No neva, zašli jsme tak alespoň do nějaké hospody a když už se Tonya s Colinem KONEČNĚ našli, dali jsme si pizzu. Pak už jsem jen párkrát sjela mojí oblíbenou sjezdovku a vyrazili jsme zpátky domů.

Prostě parádní tři dny, v horách, s vítězstvím v SuperBowlu a krásným počasím. Snad pojedeme brzy na další.

 

 

 

poVánoční Vánoce

Santa Klaus, punčochy na krbu, šunka. Vždyť to všichni známe v filmů… Ale taťka se mě ptal, jestli o tom napíšu a tak Vám to přiblížím… Nebo spíš přiblížím jak jsem ty Xmas prožila já. ( O trošku později, no..)

Fotka na úvod – Colin, rozený model.

Hned druhý den po tom, co jsem se vrátila z Keystonu jsem měla jít pomoc do food banky rovnat jídlo do poliček. Proč? Protože součástí pravidel mého programu je, že každý semestr musím „napracovat“ alespoň 4 hodiny dobrovolnických prací. Já to samozřejmě nechala na uplně poslední chvilku, protože ty svoje hodiny jsem musela mít splněné do konce roku. Ale tak času dost přeci…

Po tom, co jsem si s Tonyou sedla do auta jsme vyrazily směr kostel, kde ta banka měla být. Dorazily jsme na místo a oua, nikde nikdo! Po pár emailech poslaných z auta a pár nepovedených telefonátů jsme konečně přišli na to proč jsme tu tak samy. Špatnej kostel. No a tak jsme se místo toho stavily na snídani ve Starbucksu, dokoupily nějaké ty vánoční drobnosti a já zbytek dne strávila asi zase něčím hodně moc užitečným s prospěšným ( Jsem důkazem toho, že na Netflix koukat můžete i když ho nemáte! Stačí ukrást účet kamarádovi.. 😀 ). V tu chvíli mě vůbec nezajímalo, že vlastně nemám ty dobrovolnický hodiny a že bych z toho taky mohla mít trošku problém.. Díky bohu mě ale jako vždycky někdo zachránil, ale to až o pár dní později. 🙂

24. jsme si užívali vánoční atmosféru. Prostě pohoda, relax a nic nedělání. Okolo 4 odpoledne jsme jeli do kostela, ve kterém už jsem celkem dlouho nebyla a tak jsem trošku zapomněla jak moc šílený ty kostelový navštěvy jsou. Ono to sice má hezkou atmosféru, ale já si prostě pod slovem kostel představuji něco trošku jiného než pop-rockovej koncert :D. Po mši, nebo jak to představení nazvat, jsme jeli na večeři a první rozbalování dárků k Mikeovi, což je Tonyi brácha a v jeho domě se měla sejít celá rodina. No a tam jsem konečně poznala šílený americký Vánoce a ještě šílenější rodinu. 😀

Tyhle šaty byl můj první dárek, který jsem dostala ještě  před Vánocema :).

Když mi Tonya řekla, že si u nich rozbalíme „pár dárků“, opravdu jsem si myslela, že jich bude pár. Ale jelikož dětí je jako smetí a dospělých tam bylo taky dost, všechny dárky se ani nevešly pod stromeček a tak jimi byla zaplavená celá chodba. do teď mě hrozně mrzí, že jsem to nevyfotila, protože to se jen tak nevidí. ( Říka dítě z rodiny, kde je v minulých letech dárky museli vozit v kolečku, nebo nevím jak to ten Ježíšek dělal..)

debata

Večer to byl fajn, ale že by to byla nějaká příjemná rodinná atmosféra jako u nás v Čechách, tak to moc ne. Možná proto, že ty děcka jsou prostě trochu šílený a nebo proto, že mi hned na začátku večera „Mike profesionál přes foťáky“ přenastavil mého miláčka a já to pak dávala dohromady nějakou tu chvilku. Dostala jsem ale kupu oblečení a pár dalších drobností a tak celkový dojem mi zůstal hezký 😀 :). Jo a abych nezapomněla, tak jsem si tam pokecala česky z 90-ti letým tatínkem Steph (Mikova manželka), Pavlem. Narodil se v Praze a když mu bylo kolem 18-ti, tak sem emigroval. Ten byl moc fajn :).

Druhý den mě ještě před sedmou vzbudil křičící Evan, protože U NÁS BYL SANTA!!!! A tak jsem ve svém novém pyžamu (přesně jako v těch filmech!) běžela dolů a vrhli jsme se do vyndávání věcí z punčoch a rozbalování dalších dárků! Dostala jsem další oblečení jako třeba džíny, tričko s logem školy, náhrdelník, krém, sladkosti a tak. No víte co, Já sem radši hodím nějakou tu fotku, vyjmenovávala bych to tu ještě dlouho 🙂

ten náhrdelník s citátem mi udělal moc velikou radost 🙂

náhrdelník z druhé strany

Spoiled kid. Jo a to černý je uplně super hustý pončo!!

Bylo to moc fajn. Takové příjemné, né bláznivé jako večer předtím a hlavně pořádně americké. Po snídani jsme jeli ještě ke Colinově mamce a tam jsme rozbalili úplně poslední dárky, pokecali, dali si kafe a celkově to bylo takové nestresové. Kdybych měla vybrat tu nejhezčí chvilku z celých Vánoc, byla by to právě tahle návštěva.

No a jak to bylo ze zbytkem prázdnin a mýma dobrovolnickýma prácema? Takhle: Měla jsem hodně plavání (ten článek o plavání vážně napíšu, doufám, že ještě tenhle týden!), lyžovala jsem co to šlo, občas se sešla s kamarádama a tak nějak si užívala volna. Užívala jsem si to tak moc, že mi úplně vypadlo z hlavy, že nemám splněnou tu svojí práci. DÍKY BOHU, že mám Lauren, která mi 28. prosince večer napsala smsku, jestli s ní nechci jít den na to pomáhat do jedné dobrovolnické organizace třídit oblečení pro lidi bez peněz. Samozřejmě jsem řekla ano a druhý den jsme po tréninku, lívancích a čokoládovému mléku vyrazily směr Precious Child – centrum pomoci.

Prázdniny to byly super a hrozně dlouhý. V posledních dnech jsem ještě podnikla pár dalších výletů, ale kdybych měla napsat o všech, tak by tenhle článek byl super dlouhý a hlavně jsem na to líná.

Dodatek: Tohohle božího a super drahýho robota a ještě dalších milion hraček dostal Evan.  A hádejte jestli si s nim hraje…nehraje, furt prudí. 😀 (s nadsázkou)

 

 

 

Keystone

První den prázdnin, pátek, jsem celý den asi dělala něco velice záživného, protože si to ani nepamatuji. Klasika. No a pak, okolo 5 odpoledne jsem dostala smsku od Lauren, která změnila dosavadní plány na prázdninovou flákačku.

V té zprávě stálo: Nechceš s námi jet lyžovat? Jedeme zítra ráno 5:30, čtyři dny, Keystone… Normálně by to asi nebyl problém ( a on to nakonec ani problém nebyl 😀 ), ale teď si představte, že jste já, člověk kterej se neumí rozhodnout ani nad příchutí zmrzliny, kterou si dá a najednou se musíte během chvilky rozhodnout, jestli jo a ne. Ono by to bylo fakt v pohodě, kdyby moji rodiče byli vzhůru a já se jich mohla normálně zeptat jestli můžu jet. ( Ted myslím český rodiče. ) A proč jsem se jich musela zeptat? Protože já sice mám sezonní skipas, ale ZROVNA do Keystonu ne, žejo..A tady to bohužel nestojí 200kč jako v Pasekách.

Americká rodina neměla nic proti a tak jsem s nadějí, že třeba náhodou je někdo doma vzhůru napsala do našeho skupinového chatu tématicky pojmenovaného „Podpora osamělé Elišky“ zprávu a ejhle, můj bráška odepsal! Díky bohu za párty, na které byl :D. No, sice to nebyl nikdo, kdo by mi to financoval, nebo kdo by o tom mohl rozhodovat, ale tak alespoň mi napsal jeho názor a to mi moc pomohlo. Vlastně jenom díky němu jsem se nakonec rozhodla říct ano a doufat, že až se naši ráno probudí, tak to ano napíšou taky.

Napsali 🙂 ( Detail o tom jak jsem si tu zprávu přečetla až v autě na cestě, vynechávám 😀 )

Laureninu rodinu jsem předtím vůbec neznala, jen opravdu od vidění a od pár minut v autě, co mě vezli domů z tréninku. Lauren totiž stejně jako já dělala na podzim cross country, teď spolu plaveme a ještě má stejnou hodinu off a tak jsme si tak prostě souzený :D.I když jsem se trochu bála, aby to třeba nebylo nějaký divný bejt takhle s cizí rodinou na dovče, už při cestě tam jsem se bát přestala a věděla jsem, že to bude fajn. Zastavili jsme se ještě v Mekáči na snídani a pak už rovnou do cílové destinace.

cílová destinace

Bydleli jsme v malém krásném apartmánu cca 5 minut chůze v přezkáčích od resortu. Lauren, její ségra Jaclyn a já jsme spali společně v obýváku/kuchyni/ložnici a rodiče v malé ložnici. Jen co jsme vynosili věci z auta, nasadili jsme lyžáky, nandali helmy a vyrazili vstříc čerstvě urolbovaným sjezdovkám!

Musím říct, že jsem si Keystone ski resort zamilovala asi tak 5 minut potom, co jsem si nacvakla lyže. Možná to bylo tím, že bylo super počasí. Možná tím, s kým jsem tam byla a nebo prostě tím, že miluju lyžování.

Jelikož podmínky byly vážně parádní, lyžovali jsme dokud nám nevyhládlo. Víte, co je super na Laureniný mamince, která nerada lyžuje? Že ráda vaří. A tak jsme se na oběd vrátili do našeho provizorního bydlení, kde jsme si dali již připravenou horkou čokoládu, domácí mini pizzu a na chvilku ze sebe sundali všechny ty lyžařské potřeby. Postaráno o nás bylo jako o krále a já musím říct, že je super bydlet takhle kousek od sjezdovky a dát si mezi lyžovačkama chvilku pohodičku na gauči.

Každý oběd jsme si s Lauren vystřihly selfíčko 😀

Po krátkém poobědové pauze jsme se opět nazuli do přezkáčů a s lyžema v červeném vozíku (cože je mimochodem super vychytávka, když se najde někdo kdo ten vozík táhne 😀 ) vyrazili zpět na svah. Jedna fakt super boží věc na Kestonu je, že mají večerní lyžování a tak jsme ten den lyžovali dokud nás nohy nebolely tak, že už to dál prostě nešlo.

Naše lyžařská crew

Večer jsme si pak dali večeři, opět naservírovanou až pod nos a zahráli jsme si karty.

Příjemné zakončení skvělého dne 🙂

Druhý den ráno (nutno dodat, že po skvělé snídani) jsem se na sjezdovku vydali znovu. Počasí bylo ze začátku super, pak trochu sněžilo a pak už zase ne. Ki (Laurenina mamka) nám, stejně jako předchozí den, skvěle uvařila a my jsme opět lyžovali co to šlo. Večer jsme si místo karet zašli do výřivky, která byla součástí apartmánů a pak jsme padli mrtví a štastní do postele.

Jaclyn je hrozně super a moc mi připomíná mojí ségru. Byl to můj největší lyžařský parťák! 🙂

 

Třetí den se nesl ve stejném duchu jako dva předchozí. Teda alespoň dopoledne, dokud si Lauren nenarazila nohu o strom. Jak se jí to povedlo jsem do teď nepochopila, ale narazila si jí tak moc, že už nemohla lyžovat a musela zpátky na apartmán. Vím, že je to trošku škodolibé, ale alespoň jsme si z ní a její postižený chůze mohli dělat my ostatní srandu a to se mě moc líbilo, protože jsem konečně nebyla posměchem já a Ki a naše slovní přeřeky. Po obědě jsme se tedy vydali lyžovat bez Lauren a trhli jsme rodinný rekord v počtu najetých kilometrů. 🙂

 

Ještě před úrazem 😀

Čtvrtý den byl původně naplánován jako další lyžařský, ale jelikož kulhající Laren lyžovat nemohla, sněžilo a všichni jsme byli unavení, rozhodli jsme se jít projít po městečku a pak vyrazit domů. Městečko bylo moc hezké, klasické lyžařské. Nakonec jsme byli všichni rádi, že jsme se už na svah nevydali a místo toho si užili vánoční atmosféru.

Rodinka Fineganů

Všechno jsme to nakonec zakončili ještě zastávkami na dvě jídla po cestě. Zapomněla jsem napsat, že Ki je prostě posedlá tím jíst a nutit jíst ostatní, takže jsem se jí moc líbila. Já totiž nikdy neodřeknu kus žvance :). Steve měl ten den narozeniny a tak jsme se i přes to, že jsme všichni byli přejedený hamburgerů, museli zastavit v jedné italské restauraci. Tam to bylo opět výborné a já teď zpětně přemýšlím, jestli to byl výlet o lyžování, nebo o jídle… 😀

Fotka z burgerárny, kde jsem se rozhodly vymalovat dětské menu :D.

A poslední restaurací končil i náš super výlet. Hrozně moc jsem si to užila a jsem vážně vděčná, že jsem mohla jet s nimi. Byla to sranda v mých milovaných horách a se super rodinou. No, doufám že to nebyl můj poslední výlet s touhle partou 🙂

 

 

 

Finals week, snow day

Poslední týden před prázdninami byl zasvěcený Finals, což jsou zkoušky v každém předmětu a z celého pololetí. Byla jsem z toho trošku vystresovaná, protože i když v Čechách mi nikdo na tenhe rok koukat nebude, nechtěla jsem si zavařit na nějaké problémy kvůli známkám. Nakonec jsem ale o tom jak moc se musim učit akorát tak mluvila a zase prd dělala, klasicky..

V pondělí večer jsem si nastavila budíka na 5:00, že se teda budu učit. Ráno jsem se s černým svědomím probudila a zase akorát tak usla, abych se o 20 minut později vzbudila a opravdu se začala učit. Teda, ještě předtím si mé bystré očko povšimlo,že venku je celkem hodně sněhu a tak jsem radši a pro jistotu zkontrolovala školní web, jestli třeba.. třeba nemáme snow day?

A on tam byl. Poprvé po 3 letech tu na mé škole vyhlásili snow day.

Teď bych asi měla napsat, jak jsem využila volného času k přípravám a učením… To bych ale hrozně lhala a tak přiznám pravdu. Hned co jsem si přečetla tu radostnou zprávu, šla jsem spát a spala hroooozně dloouuuho. No a pak, když už byl čas se vážně začít učit, tak jsem se rozhodla, že je skvělý čas na to začít péct cukroví!

Cukroví se mi celkem povedlo a taky mě to vyčerpalo na tolik, abych šla hned spát. No náročný den to byl. 😀

Abych to celé shrnula, neučila jsem se skoro vůbec po celý týden. Výsledek? Nemám jediné C a hůř. Takže se mi zase moje klasické nedělám nic a ono to dobře dopadne vyplatilo.

 

Haunted house

 

Jediná fotka co jsem vyfotila..

O tom, že Amíci jsou tak trochu blázni, jsem věděla. Poznala jsem to už při prvních dnech, ale neviděla jsem na tom nic špatného. Stejně tak rychle jsem ale taky poznala, že o některých věcech se tu víc mluví, než činní a že ne všechno je takové, jak se povídá. Proto jsem od dívčí výpravy do strašidelného domu nečekala nic zas tak vrušujícího.

Pro začátek bych možná měla říct, že jsem nikdy neujížděla na hororech, ani jiných strašidelných zážitcích. Jediné, co mám fakt ráda,  jsou bojovky a noční táborové hry, někde v lese s kancema a štěkajícíma jelenama. To se pak ráda bojím a hraju si na hrdinku. (Jsem prostě taková druhá Katniss, žejo.) Ve strašidelném domě jsem byla jen jednou a to doma, na pouti. Nevím přesně, kolik mi bylo, ale už v tu dobu my to přišlo nudný a hrozně trapný. Přesně něco takového jsem čekala tady, jen s tím rozdílem, že místo 40kč, to bude stát 25 dolarů.

Vyrazili jsme, jako obvykle, o hodinu později, než bylo domluveno a cesta byla hrozná sranda. Co jiného by se taky od šesti puberťaček dalo čekat. Strašidelnou atmosféru nám dodávala bouřka a já jsem se možná začala malinko trošku víc, jen si to přiznej bát. Když jsme dorazily na místo, rozkládal se před námi obří stan. (píšu obří stan, protože myslim vážně americky obří) Koupili jsme si lístky a vešli dovnitř. Já jsem čekala, že si hezky po česku vejdu dovnitř, obejdu si ten „strašidelnej“ dům uvnitř stanu, dám si pak zmrzku v Mekáči a pojedu domů. To by se ale zrovna asi tak všichni lidi v Americe nesměli rozhodnout, že v 9 večer půjdou do přesně tohohle strašidelného domu jako my. Uplně nadšená jsem z toho nebyla, bolely mě nohy a chtělo se mi spát. Všude byla tma, divní lidi a hroznej rámus. Po tak cca hodince a půl čekání, když jsme byly tak v půlce fronty, se vedle nás z ničeho nic objevila dost hnusná černá postava a zařvala něco jako „tak na vás si počkám“. V tu chvíli mi trošku vrtalo hlavou, jestli to bude taková trapárna, jako si myslím, ale nakonec jsme to přisoudily tomu, že Taylor je blondýna a těm se stává vždycky něco speciálního. (Na bloncky prostě můžete svést všechno.) Začala jsem se ale vážně asi bát, možná částečně i kvůli tomu, že jsme v celé frontě byly nejmladší. Po další hodince, kterou jsem proseděla na zemi a nebo naopak protancovala a u toho falešně zpívala, (proč ne, nikdo mě tu nezná a ze stojení hrozně bolej nohy :D) jsme prošly takovou tou kontrolou, co je na letišti proti zbraním a železům a už jsme mohly jít dovnitř. Holohlavej sympaťák nám ještě prozradil, že to jsou vlastně dva domy a popřál nám příjemnou zábavu.

První kroky byly v pohodě, jen černá blikající místnost, prostě nic zvláštního. No a pak se tak nějak ráz naráz stalo to, že jsem se křečovitě držela za ruku s Randi, vlastně jsem ji tak trochu tlačila před sebou, řvala se zavřenejma očima a prosila ať mě pustí ven. Jak se tohle stalo, to vlastně ani moc nevím. Pamatuju si ale třeba, že nějaký stvoření s rouškou, v místnosti celé od krve, s vnitřnostma v umyvadle, na zemi a prostě všude, drželo injekční stříkačku plnou krve asi tak centimetr od mé hlavy. Pamatuju si, jak jsme procházely místností kde na zemi byly kosti, kde za náma vyběhl týpek se sekerou. Pamatuju si ty hrozný zvuky, řev, bytosti, který prostě nechápu jak mohl někdo stvořit. Poté, co jsme prošli tak dalšími pěti příšerně realisticky stašidelnými místnostmi s monstrama, jsme vešly do místnosti, kde zněly pily. Nikde nic, jen zvuk pil. Jelikož já jsem už asi tak po prvních třiceti sekundách uvnitř domu zvolila taktiku „když poběžíš, budeš rychle venku“ vydala jsem se s Randi, kterou jsem tlačila před sebou vzhůru dál. Pak se z každého koutu rozběhl nějaký mutant s motorovkou, povedlo se jim nás rozdělit a já jsem zůstala sama samotinká křičet pod nějakou kládou, s motorovkou asi tak milimetr od ucha a docela slušným histerákem. Když už jsem se z pod té klády, nebo co to bylo, dostala pryč, s rukama na uších a řvajíc jsem běžela dál a doufala, že mě nechají být. Nenechali..Ty motorovky za mnou běžely ještě další dvě místnosti. Vím, že to možná nezní tak hrozně, ale těžko se to popisuje a já si v tu chvíli vážně myslela, že se nedostanu ven a ten příšernej zvuk budu poslouchat do té doby, než mi rozřežou tělo na kostičky. Pak se přede mnou objevil nějakej cizí týpek, který byl ale zjevně normální a já se mu tak trochu nalepila na záda. Vlastně jsme se v tu chvíli sešly zase všechny dohromady a tak jsme se mu na ty záda lepily společně. Po chvilce jsme se dostaly ven z prvního domu a já jsem byla opravdu ráda, že to mám za sebou. Ve frontě na druhý dům jsem se uklidnila, vyslechla si rady zkušených navštěvníků a tak nějak se smířila s tím, že to celé budu muset absolovovat ještě jednou. Nechci to zase celé rozepisovat, jen nutno dodat, že jsem si ten druhý užila asi tak 100x víc. Ta černá postava nám sice dala celkem zabrat, ale jinak to byla sranda. Dohromady nám projití obou domů zabralo asi tak 20minut, ale přišlo mi to jako celá věčnost.

Jelikož ospalost vymizela úplně u každé z nás, rozhodly jsme se ještě chvilku zůstat ve strašidelném mega stanu a zahrát si zadarmiko automaty. Pak se nás zmocnily chutě na tu již zmiňovanou zmrzlinu z Mekáče a nebyl důvod tento nápad nezrealizovat. Jedinej problém byl, že v Mekáči zmrzlinu neměli a tak jsme se v jednu ráno musely spokojit s cheeseburgerem v autě na parkovišti. Tohle je Amerika.

No a závěr? Amíci jsou hrozný blázni a já stále nevím, jestli jsem si za těch 25 dolarů neměla koupit třeba novej svetr. Vlastně vím, neměla. 🙂

130. den – žvatlání

Dneska jsem tu 130-tý den. Když jsem si do mého diáře na letišti v Londýně čísovala dny, skončila jsem u stovky s myšlenkou – kdo ví co bude za sto dnů, vždyť to je přeci hrozná doba – . Všichni mi řikali, jak hrozně moc ten čas poletí, jak se ani nenaděju a budou Vánoce. Já jsem jim opravdu nevěřila a lusk, ty Vánoce jsou tady.

Kdyby mi někdo před rokem řekl, co všechno zažiju, uvidím, koho poznám, jak moc se všechno změní a jak se změním já, ťukala bych si na čelo a řekla něco ve stylu  “ Tak ty jsi asi dobrej kretén“.

Vlastně ani nevím, proč tenhle článek píšu, nemá to moc smysl, ale mám nutnou potřebu se svěřit s těma největšíma klišé (nebo jak se to řekne), co můžete od exchange studenta slyšet. Něco jako výpis věcí, co jsem si tu uvědomila a..a tak.

Za prvé – jsem hrdá na to, že jsem Čech. Ano, jsem hrdá na to, že jsme ze země, kterou tu skoro nikdo nezná, ze země, která je tak malinká, že na některých mapách ani není pojmenovaná a ve které se mluví jazykem, který zní super cool a jen obyčejné slovíčko jako „prdel“ tu nikdo nedokáže říct. Buďte hrdí taky :).

Za druhé – nejmenší maličkosti a náhody dělají největší změny. Jen když si představím, kolik lidí jsem poznala na místech kde bych nové kamarády nikdy nehledala, kolik srandy jsem zažila u činností, které bych normálně nikdy nedělala a hlavně to, že jsme teď mohla být uplně kdekoliv ve Státech (nebo doma). No a já jsem tady, v Coloradu ,ve kterém jsem si tajně přála být, ve škole, kterou začínám mít fakt ráda a s lidmi, které jsou mi bližší a bližší. No a to mi připomíná bod třetí..

Tu školu mám radši hlavně kvůli skvělému přístupu.. 😀

 

Třetí bod – … Já to napíšu, protože to nemyslím špatně a doufám, že to tak ani nevyzní… ale kdyby mi někdo dal na vybranou, u jaké rodiny chci bydlet, ta u které bydlím, by to nebyla. A byla by to chyba, protože bych nepoznala tenhle životní styl, tyhle lidi, kteří jsou jiná krevní skupina a spoustu dalšího. Neni to vždycky růžový, v některých situacích bych je kopla do hlavy ( Třeba když mě zamknou nechtěně venku, žejo… Nebo když na mě zapomenou a vzpomenou si o hodinu později, když já už si to dávno štráduju domů pěšky.), ale ve většině situací jsem ráda za to, kde jsem a s kým. Ono není na škodu žít s někým trošku odlišným a kouknout se na svět jiným pohledem. ( Jo a taky se mi líbí, že mě nechávají si dělat co chci, protože to já si dělám už pár let :D..)

Bod čtvrý -že si svoje sny plnit chci a budu. Co bych pak vyprávěla babkám v důchoďáku – tuhle větu mi řekla teta Martina a mě se tak nějak zaryla v hlavě. Já těm babkám chci vyprávět všechno to, co jsem zažila a jak moc dobře jsem se měla. Já už si je plním a doufám, že si je vždycky plnit budu moct. Tak se nedivte, až si jednoho dne koupím letenku na Hawaii a na pár týdnů zmizím, mám to v plánu 😀

Bod 5! – že moji rodiče mi dopřáli tu nejlepší zkušenost co mi v 18 mohli dát. Já vím, že jsme tu „jen“ 4 měsíce, ale už po téhle době můžu a musím říct děkuji za to, že tu mohu být. Nebýt mých rodičů, tak bych tu teď nebyla. Když jsem o tom, že chci jet na rok pryč začala mluvit prvně, ani já jsem nevěřila tomu, že to opravdu vyjde. Mamka vzdala boj proti tomu co dělám a nedělám až nějakej ten pátek předtím a taťka byl pro. Troufám si říct, že kdyby tušil, jak moc mě bude muset kopat do zadku se všema těma papírama a kolikrát se nad těma samejma papírama pohádáme, tak by zas tak pro nebyl 😀 . Oba je to stálo nějakej ten novej šedivej vlas, ale doufám, že ani oni toho nelitují. Vím, že jsme se hodně zhoršila v psaní domů, ale to je tím, že se mám fakt dobře, ne tím, že bych zapomínala.

No, rozhodně jsme teď ve fázi, kdy jsem si fakt zvykla na novej život a moc si nedokážu představit, jak to bude až tohle nebude. Já vím, já vím, jsem tu 4 měsíce a budu dalších kdo ví kolik..ale i tak se nad tím občas zamyslím..

Doufám, že vy všichni se máte tak super jako já ..a pokud ne, tak s tim něco dělejte, ať těm babkám v důchoďáku máte vyprávět. 🙂

Ty obrázky mi prostě přijdou strašně vtipný a strašně já 😀 .

Ano, lenost je tu tak silná,, že jsem se v pondělí ani nepřevlíkla z trička ve kterém jsem spala a šla do školy 😀

 

Thanksgiving

(Já vím, že mám psát i v angličtině…polepším se, fakt…)

I když jsem nenapsala ještě ani o Halloweenu (a dalších mnoha věcech), rozhodla jsem se napsat něco aktuálního. Tak moc aktuálního, že tenhle článek píšu na zpáteční cestě z prázdnin.

Na Thanksgiving jsem se těšila ze dvou důvodů. Za prvé-jídlo. Za druhé-prázdniny v horách! Já Rocky Mountains miluju a tak se mi vidina čtyř dnů v chaloupce, čtyři míle od městečka Cripple Creek moc líbila. Vyrazili jsme ve středu ráno, hned co jsem se vrátila z plavání (O tom jak na plavání umírám napíšu, brzo!) a zastavili jsme se ještě na burgera ve starém westernovém městečku (název jsem úspěšně zapomněla :D). Když jsme dorazili na místo, byla jsem nadšená! Chata uprostřed lesa, nikde nic, jen hory, stromy a trochu sněhu, vybavená v Cowboyském stylu a hlavně, s VÍŘIVKOU! Měla jsem vlastní pokojík, vlastně skoro celé patro. No, možná spíš radši přidám pár fotek, než abych to celé popisovala.

Pohled z venku

Kvalitní fotka, já vím…

Já nakonec nemám ani fotku mého pokoje. Nevadí 😀

No a co jsem ty čtyři dny dělala? Stydím se to přiznat, ale vlastně skoro nic. Teda ne skoro nic, ale že bych ten čas na úžasném místě využila nějak extra produktivně, to vážně ne. Chodila jsem na průzkumy okolí a hodně fotila. (Jedinej problém byl, že se bojím medvědů a tak ty moje procházky vypadaly trošku jako úprk. A toho medvěda jsem nakonec vážně potkala, z auta.) Válela jsem se ve vířivce, spala, hrála stolní hry, koukala na filmy a hlavně skládala puzzle. Ano, čtete správně, já jsem skládala puzzle. Možná bych to trochu přikládala k nedostupnosti sítě a internetu, ale hrozně moc mě to bavilo.

Tahle fotka zachycuje více, než se na první pohled zdá. Mě, v kalhotech od pyžama, dědu, mého věrného puzzle parťáka, samotné puzzle a v té bílé věci vzadu je krocan (nebo krůta, já fakt nevím.)

 

Inverze

selfíčko si neodpustím

Samotné Thanksgiving bych mohla shrnout Jedním slovem. JÍDLO. Ti, co mě znají, vědí, že já pro jídlo dýchám a tak jsem si ten den moc užila. Neměli jsme sice tu klasickou obří krůtu, ale i ta malá byla až až. Mohla bych to přirovnat k naší vánoční večeři, s víc jídlem. V normálních amerických rodinách to asi víc řeší, ale my jsme tyhle prázdniny pojali ve velice uvolněném stylu, a tak jsem ani při této slavnostní večeři moje “cítím se pohodlně“ oblečení nemusela měnit.

Z leva: brácha Evan, děda Phill, babča Gay, Tonya, já a Colin

Aby to nevypadalo, že jsem se vážně jen válela v pyžamu (což je pravda), byli jsme se podívat v Cripple Creek. Tohle malé hornické městečko je plné Casin a obchůdků. Jak jsem se dozvěděla, přes den je mrtvé (dosvědčuju!) a v noci to tam prý žije. No mě se tam i přes den líbilo.

zapomněla jsem fotit, tak mám z Cripple Creek jen tohle..

…a tohle tlustý selfie

Aby jste si nemysleli, že se tu furt jen směju..nesměju, nudný obchoďáky bojkotuju.

No a jak bych tyhle prázdniny shrnula? Jelikož moje pravá rodina je plná bláznů, kteří by tady po těch horách běhali od rána do večera, byl to pro mě hroznej nezvyk. Nemůžu říct, že by se mi tenhle druh prázdnin nelíbil, protože ano, líbil, ale zase bych tu moc ráda měla nějaký parťáky, co by mě ochránili před těma medvědama… No, ale já tu flákačku celkem potřebovala.

Kdo by taky tohle nepotřeboval, žejo..

Tak zas za měsíc, až se dokopu napsat něco dalšího! 😀

School / Škola

I’ll not write this post in English, and the only reason is that I’m lazy. Lazy, because it’s still harder than in Czech. Use google translator 😀

Hned na začátek, pro všechny co si tuhle otázku pokládají, mám odpověd. Ne, není to tu jak v High School Musical! Možná jen trochu…

Mountain Range High School je obyčejná státní střední americká škola a možná právě to je na ní tak trochu kouzelný. Má okolo 1500 studentů (takže je to spíš taková školička, na americké poměry), dvě patra, obří tělocvičnu, divadelní sál, knihovnu, posilovnu, wrestlingovnu, spoustu odborných učeben, jídelnu a několik tenisových, baseballových, softballových, fotbalových, americko-fotbalových hřišť včetně s atletickýma oválama. Naše barvy jsou modrá a černá, za maskota máme Mustanga. Jo a ještě něco. Máme ten uplně nejhorší fotbalovej (americkej fotbal) tým snad v celém Coloradu.

Muntain Range!

Pro všechny, co se mě ptají jaký mám rozvrh a jak moc je to rozdílné, tady to je:

Každý student si před koncem prázdnin dojde sestavit vlastní rozvrh se svým poradcem. Na Mountain Range funguje systém kreditů, takže každý student musí za 4 roky nazbírat jistý počet aby odmaturoval. To mě ale jakožto návštěvníka na jeden rok nezajímalo a tak jsem si předměty částečně vybírala jen podle toho, jak mě zajímaly. Nakonec to dopadlo tak, že mám Němčinu, matematickou analýzu, historii Ameriky, dívčí Fitness, Anatomii a Fyziologii a Angličtinu. Rozvrh mám rozdělený do 8 period. V pondělí, úterý a pátek mám všechny svoje předměty i s obědem (6. perioda) a hodinou „off“ (8.perioda). Oběd a off hodinu má každý student jindy a je to něco jako studijní doba. Já mám to štěstí, že mám off 8. a tak mohu jít dřív domů (nebo čekat na trénink,haha). Každá perioda má v tyto dny 52 minut, 6 minut je přestávka a škola začíná v 7:10. Ve středu škola doopravdy začíná až v 8:00, ale od 7 je „access time“, cože je něco jako konzultace. Ve středy mám jen 2., 3., a 7,. periodu, ale za to každá má něco přes hodinu a půl. Ve čtvrtek máme školu opět od 7:10 a máme 1., 4., 5,. 6., a 8., periodu. Díky tomu, že mám 6. a 8. periodu „volno“, můžu jít domů v 11:42 a to je teprve paráda!

Známkování je tu prostě divný, ale konečně jsem pochopila, jak to doopravdy chodí (jupíí)! Většinou to je asi takhle: Test nebo práci dostanu zpět se známkou od 4 do 1 (čtyřka je ta nejlepší) s tím, že pokud je to nějaký projekt nebo laborky, už předem dostanu papír, co musím splnit pro to, abych měla 4,3 a tak podobně. Když se podívám na internet, najdu tam svojí známku v procentech. No a všechny tyto známky se přepočítavají na moji finální známku, která může být A až F (z nějakého mně neznámého důvodu neexistuje Ečko). V základě platí, že pokud máte A a B je to supr, C je tak nějak na hraně, s Dčkem vám hoří koudel u zadku a pokud máte F jako Fantastic Fail, tak se můžete jít zahrabat. Osobně si myslím, že aby vám vyšlo F, tak musíte být hodně blbý a líný nepozorný. (Abych to nezakřikla, přeci jenom mi hoří koudel v angličtině.) No a co já považuju za super a zároveň to podporuje mojí lenost je, že si skoro každý test můžete napsat znovu, bez toho aniž by se vám počítala první známka. No neni to krásný, mít skoro vždycky dvě šance?

Pokud jste si mysleli, že se tu o přestávkách tančí na stolech, školní hvězdy šikanují mladé nerdíky a Sharpey si hraje se svým sněžítkem v růžové skříňce, tak jste si to mysleli špatně. Za tu přestávku jste rádi, když se přes kupu tlustejch fotbalistů, vyjukanejch freshmanů, smradlavejch divnejch dětí a normálnějších lidiček dostanete do svoji další třídy. (Dneska se tu ale třeba popraly dvě holky, takže to neni zas taková nuda. :D)

Mustangs!

Hodiny vypadají podobně jako u nás, ale nechci to moc škatulkovat, protože i v Čechách je každý předmět jiný. Za ty roky co chodím do školy jsem přišla na to, že stejně víc záleží na učiteli než na předmětu a tak je to i tady. Jeden jedinej velkej rozdíl je asi v týmové práci. Tady se totiž dělá mnohem víc věcí ve dvojici, trojici, skupině nebo prostě dohromady. Jo a taky se tu více využívají moderní technologie. Poslední věc, co bych k těm hodinám dodala je, že můj favorit je Anatomie. Koho by taky nebavilo se v hodině ládovat kuřecíma stehýnkama a pak s kostma dělat pokusy?!

vědecké třídy

Něco, co jsem první týdny moc nechápala byl začátek třetí periody. Každý si vytáhl knížku nebo časpis a četl. Po deseti minutách se knížky uklidily a začalo se normálně učit. Teď už vím, že je to něco s názvem SSR (odposlech, tak mě prosím neukamenujte jestli se to jmenuje jinak) a znamená to něco jako „povinná četba volného výběru“. Prostě si deset minut čtem! A musím říct, že to je moje oblíbená část školního dne.

Jako další pro mě neobvyklá novinka byl školní rozhlas. Každý den začíná stejně a to s „Pledge af Allegiance“. Všichni stojíme čelem k vlajce, s rukou na srdci a odříkáváme. Až nedávno jsem si ji zapamatovala a udělalo mi to celkem radost. 🙂 Po této denní rutině už následuje denní slet inforací, sportovní události a prostě všechno, co nám chtějí sdělit.

Mysleli jste si, že Amíci pijou vodu? Ano pijou, ale jen s ledem a když to ne, tak alespoň vychazenou. A proto ne jen ve škole, ale prostě všude, kam jdete, najdete tyhle pítka s čerstvou vodou.

Jedno pítko automatické, to druhé si musíte zmáčknout. Dřina co?

V akci 😀

Oběd ve školní jídelně jsem zkusila jednou. Jednou a dost. Fuj. Jsem štastá, že mám kamarádky s kterýma trávím obědy mimo školu, většinou u někoho doma a nebo si občas zajedeme na něco strašně nezdravého dobrého.

Ta jídelna nevypadá tak špatně, jak „chutná“

Falešný poplach jednou za rok, nebo ani to ne? Jo tak to nejste v CO. My jsme to za poslední dva týdny stihli dvakrát. Standard je sice „jen“ jednou měsíčně, ale proč ne víckrát?

Školní zvonek tu ani z daleka nezní jako u nás. Tady to zní asi jako čtyři cvrnknutí do skleničky.

Jedna z věcí, co mě tu neuvěřitelně prudí, je ID. Plastová kartička kterou musím mít na krku celý den. Ráno je po celé škole slyšet tak akorát „Put your IDs on!“ nebo „Where is your ID?“ Protože jsem hlava děravá, ne každý den si na krk tenhle vopruz pověsím. To pak celý den chodím s červenou nálepkou s mým jménem na tričku. Jelikož to moje je extra povedené, přikládám vám fotku. Myslím, že můj učitel historie to slovy „crazy hair day“ docela vystihl.

Docela číča, nemyslíte? 😀

A na druhé straně ROZVRH!

detail naší parádní klíčenky nesmí chybět!

No a jako poslední tu prozatím mám skříňky. (ty jsou tu fakt jako ve filmu!) Ani po 3 měsících se s stále nekamarádíme a tří číselný kód občas zkouším i 5krát, než se mi povede skříňku otevřít. (teď už mám ty skříňky jen dvě, s třemi to opravdu nešlo.) Mám ale ještě pár měsíců na trénink, tak třeba jednou…

Pandořiny skříňky jsou všude…

No, pokud by mě napadlo ještě něco, nebo má ještě někdo nějakou otázku, dejte mi vědět. Já se ráda zamyslím co je jinak než v Čechách, protože teď už mi to tu přijde tak nějak normální.